Národní třída, Praha 1984

Na této fotografii je vše, co mě tenkrát obklopovalo -- Orwellův rok 1984. Moje děti začaly docházet do základní školy, ze které chodily s idiotskými vizemi budoucího komunistického světa, které do nich kladla moje poděšená generace učitelů -- spíš soudružek učitelek. Naštěstí se povedlo školní informace čistit přes rodičovský filtr. Ale to svinstvo z toho filtru má ještě mnoho lidí v sobě. Uzavírky všeho a příkazy ke všemu -- i na to jsme si zvykli a „přecházeli na druhý chodník“. Průchody. Ne romantické průchody krásnými paláci, natož s obchody či bary, ale pomočené a často poblité, se zbytky včerejšího tisku a igelitových sáčků od mléka. Ohrady ohrazující nejen stavební jámy, ale i muziku, noviny, knihy a lidi. Dominanty Prahy byly stále se tyčící jeřáby, které zoufale pomalu něco budovaly -- údajně naši budoucnost. Namísto střech jen vlnitý plech. Komunikaci mezi přáteli jsem prováděl nejčastěji osobně, vpravo je vidět tehdejší technika, která nebyla zdaleka samozřejmostí v každém bytě -- normální telefon. A kdo ví, co tam ten pán hlásí. Omlácená a nebezpečně padající omítka (nejfrekventovanější cedule té doby zní: „Pozor padá omítka“ -- takže pořád všichni dávali pozor). Tehdejší celospolečenskou šeď strážily všude rudé hvězdy, ale ani ty nebyly udržované a rudě se lesknoucí. Ty hvězdy tam visely až do devadesátých let, asi nám už nepřišlo, že je to symbol odpornosti. Občanský průkaz měl třicet dva stran. V našem státě platily tři měny (bony, koruny a převoditelný rubl) a měli jsme informace ze dvou stejných TV programů. V té době se vysílal seriál „Pohřby v Kremlu“ -- nejdřív zemřel Brežněv (1982), pak Andropov a do roka Černěnko. Ty redaktory, co nám to tenkrát v televizi překládali do socialistické mluvy, vidím v TV dosud. Někteří už nejsou redaktory, ale „povýšili“ na mluvčí. Nepovýšili -- už tehdy byli mluvčí hnusné šedi Kavčích hor. Naštěstí večer vysílal Hlas Ameriky, BBC a Svobodka. To je jediné, co mi z té doby chybí. Richard Kraus