"Palachuv tyden" na Vaclavskem namesti 15. ledna 1989

Zdá se to tak dávno; synovi Adamovi bylo pět a nikdo z nás tehdy nevěděl, bude-li toto vzedmutí spontánního protestu nadlouho jediným viditelným činem naší občansky ochablé společnosti. Proto ve snaze vštípit synkovi zážitek, ke kterému by bylo možno později se při vlastenecké výchově vracet, vzali jsme ho přímo do „kotle“. Jsa šťastným a veskrze pozitivním hošíkem, sledoval z rampy Národního muzea vše naprosto nechápavě: jeho hrdinové -- policisti -- tloukli lidi kolem... Vrcholem bylo, když přijel „hasičák“: „Maminko, proč do těch lidí stříkaj, když nehořej?“ Soudružka učitelka ve školce byla známá bolševička, a tak jsme Adámka opatrně varovali: „Jak jsme se dneska byli podívat na toho hasičáka, to bude naše tajemství. Můžeš o tom mluvit, ale jen s opravdovými kamarády, chápeš?“ Druhý den přišel Adam konspirativně ze školky: „Tak jsem to neřek nikomu“, pravil pyšně. „Ani Bejšovcovi, ani Hubálkovi, ani Jelínkovi. Jenom soudružce...“ Magdalena Šebestová