Kavárna Slavia, Praha 1986

Když se dívám na tuhle fotku, vidím zároveň nás. Nebyli jsme žádní disidenti, řada z nás kličkovala novinami a časopisy s věčnou snahou sice publikovat, ale zároveň se nezaprodat. Když už se nám nějakým zázrakem povedlo vycestovat dál než do Bulharska, naše pravidelná první cesta po návratu vedla z letiště přímo do Slavie, k rohovému stolku, odkud bylo vidět na Hrad i na divadlo. Byl to takový rituál: zavolali jsme pár kamarádů, kteří se už těšili, až si s námi tu chvíli užijou, shodili jsme bágl do rohu a zasněně jsme zírali na ten tolikrát propálený symbol češství, abychom se ujistili, že jsme udělali dobře, když se vracíme. Ta chvíle byla strašně silná; svobodný svět, který jsme právě opustili, odplouval totiž možná navždy. Nikdy nebylo jisté, jestli nás ještě pustí za ten ostnatý drát, který nás od něj odděloval. Později, už po listopadu 89, jsem se z nostalgie zúčastnil zápasu o to, aby tuhle kavárnu nezavřeli. Aby zůstala symbolem toho všeho, co jsme v ní prožili. Nedávno jsem ji navštívil. Kafe bylo slabé, ceny hanebné a byl jsem tam jediný Čech. Svobodný svět neodplouval jako vzpomínka za okny. Seděl nemilosrdně uvnitř… Josef Klíma