Václavské náměstí 28. října, Praha 1988

Když mě uviděla stará dáma ve večerní toaletě zlitého vodou, otočila se ke mně a nahlas na celou ulici, jakoby s úlevou, pronesla: „Ty svině komunistický, já je tak nenávidím!“ To bylo úžasné. „Svině komunistický!“, ulevovali si nahlas mezi sebou zcela neznámí lidé. Najednou jsem úplně hmatatelně pocítil, že tohle je jejich konec. Praha patřila nám, z komunistů se stali vetřelci, párijové, kteří nad městem měli už jenom formální vládu. Ale nešlo ani tak o nějaké blbé komunisty, ale o nás – že se lidé opět začínali chovat svobodně. Petr Placák